Právní předpis by neměl obsahovat ustanovení přejímající nebo parafrázující právní úpravu obsaženou v jiných právních předpisech.

Návrh zákona o výzkumu na embryonálních kmenových buňkách
V § 13 bylo navrženo toto ustanovení odstavce 4:

„(4) Ministerstvo vydá protokol a v něm uvede zjištěné nedostatky a případně způsob a termíny jejich odstranění. Kontrolní protokol ministerstvo bezodkladně zašle právnické osobě, která byla kontrolována.".

Vzhledem k tomu, že toto ustanovení pouze nadbytečně přebírá úpravu obsaženou v zákoně č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů, a z ustanovení § 14 odst. 5 návrhu zákona je zřejmé, že se kontrola dle tohoto zákona řídí zákonem o státní kontrole, bylo toto ustanovení z návrhu zákona vypuštěno.
Úvodní ustanovení zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech
㤠2
Svoboda náboženského vyznání

(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
(2) Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno. Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí.
(3) Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti.
(4) Každý má právo volit si duchovní nebo řeholní stav a rozhodovat se pro život v komunitách, řádech a podobných společenstvích.
(5) Nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.".

Jedná se o ustanovení nadbytečné a do značné míry i proklamativní, neboť úprava svobody vyznání je již dána Listinou základních práv a svobod, a to v čl. 15 a 16, jehož části jsou v ustanovení odst. 1 přímo citovány, resp. Úmluvou o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.), konkrétně jejím čl. 14, který je reprodukován v § 2 odst. 2 zákona. Z Listiny základních práv a svobod rovněž plyne, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (viz nadbytečný § 2 odst. 4 zákona), a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (viz nadbytečný § 2 odst. 3 zákona). Právní norma by neměla být formulována tak, aby vytvářela dojem, že teprve zakládá právo soukromoprávních vztazích, jde-li o případ, kdy toto právo již existuje.