Při formulování ustanovení o nabytí účinnosti právního předpisu je nezbytné počítat s dobou potřebnou pro schválení návrhu právního předpisu ve všech příslušných orgánech státu, jeho podepsání ústavními činiteli a s dobou potřebnou pro jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.

Zcela výjimečně nastane situace, kdy i přesto, že předkladatel při formulování ustanovení o nabytí účinnosti právního předpisu pracuje s dostatečnou časovou perspektivou odpovídající délce navazujícího legislativního procesu, že právní předpis se nakonec jeví jako retroaktivní, neboť podle v něm obsaženého ustanovení nabývá účinnosti dříve, než je vůbec vyhlášen ve Sbírce zákonů.
V částce 26 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 8. března 2006, byl vyhlášen zákon č. 61/2006, kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění zákona č. 81/2005 Sb., a zákon č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V části čtvrté tohoto zákona je pak uvedeno:

„Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 2006.".

Předkladatelem návrhu zákona byla vláda, která tento návrh předložila dne 26. května 2005 s navrhovanou účinností od 1. ledna 2006, Poslanecká sněmovna postoupila návrh zákona Senátu dne 1. listopadu 2005 a pozměňovací návrhy Senátu byly doručeny a poslancům rozeslány 1. prosince 2005, Senát navrhoval také posunutí účinnosti (přesněji – navrhl ustanovení o nabytí účinnosti zcela vypustit a vycházet z obecného pravidla obsaženého v zákoně o Sbírce zákonů). Poslanecká sněmovna pozměňovací návrhy Senátu přehlasovala až dne 3. února 2006, přičemž v textu tohoto zákona zůstala uvedena účinnost, která časově předcházela dni, kdy o vráceném zákoně Poslanecká sněmovna hlasovala.
V této souvislosti je nezbytné uvést, že základním principem práva v právním státě je veřejnost práva, která znamená, že právní norma nemůže nabýt účinnosti dříve, než je vyhlášena způsobem stanoveným zákonem, a tím je umožněna její obecná znalost. Právní předpisy nabývají platnosti dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů; právní předpis tím nabývá tzv. formální publicity, stává se obecně sdělným, je komunikován nejen adresátům, pokud jimi je jen určitá obecně vymezená skupina subjektů, ale každému. S touto komunikační funkcí souvisí obecně přijímána fikce obecné znalosti řádně publikované právní normy a zásada, že nikdo se nemůže omlouvat neznalostí zákona. Stanovení dne vyhlášení právního předpisu musí splňovat podmínku reálné možnosti občana seznámit se s vyhlašovaným právním předpisem, což lze učinit až po rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů. (Viktor Knapp a kol., Tvorba práva a její současné problémy, Linde Praha a. s., 1998).
Ústava České republiky ve svém čl. 52 stanoví jako podmínku platnosti zákona sine qua non jeho vyhlášení; ex lege obdobně platí, že k platnosti dalších právních předpisů je třeba, aby byly vyhlášeny, přičemž počátek účinnosti právního předpisu lze stanovit nejdříve dnem jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.
K základním principům vymezujícím kategorii právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky) patří princip ochrany důvěry občanů v právo a s tím související princip zákazu zpětné účinnosti právních norem.
Nastane-li popsaná situace, je třeba ustanovení o „retroaktivní" účinnosti považovat v souladu se základními principy právního státu považovat za absolutně neúčinné, takže je třeba vykládat zákon tak, jako by v něm takové ustanovení o účinnosti vůbec nebylo obsaženo. Právní předpis v takovém případě nabývá účinnosti patnáctým dnem po jeho vyhlášení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. 1791/2009 Sb. NSS).