Základním požadavkem pro konstrukci právní normy obsahující vyjádření variant (alternativ) je skutečnost, že norma musí být stylisticky správně vyjádřena tak, že umožní výběr (volbu) jedné z předpokládaných možností, na jejímž základě nastane, resp. může nastat, stejný právní účinek (následek) jako u ostatních variant.

Jako příklad správně vyjádřeného alternativního výčtu lze uvést ustanovení
§ 99 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, které zní:
㤠99
Povolení k zaměstnání nelze vydat cizinci, který
a) v České republice požádal o udělení mezinárodní ochrany, a to po dobu 12 měsíců ode dne podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, nebo
b) nesplňuje některou z podmínek stanovených tímto zákonem pro vydání povolení k zaměstnání.".

Ve výše uvedeném příkladu je alternativní výčet správně vyjádřen tím, že mezi písmena a) a b) je vložena rozlučovací spojka „nebo", což má za následek naplnění hypotézy (skutkové, podmiňující části právní normy) tím, že nastane jedna z eventualit uvedených v dispozici právní normy (normativní, podmíněná část právní normy), a to buď v písmenu a) nebo v písmenu b). Tím je také naplněna podstatná obsahová náležitost pojmu „varianta", tj. výběr z nejméně dvou eventualit při zachování stejných právních účinků.